Šest oken, dva kanály

Tématem projektu je umělecký jazyk, jako vyjadřovací systém, který umělecký záměr nejen artikuluje, ale také determinuje. Konkrétně projekt vychází ze soudobých technických možností postprodukce pohyblivého obrazu a práce s jednotlivými složkami filmu: obrazem i zvukem. Díky digitálnímu prostředí střihových a kompozičních programů lze původní materiál zcela zásadně změnit. Typicky je obraz skládán z mnoha vrstev: herecká akce je doplněna vhodným pozadím, popředím, efekty, písmem a grafikou. Původně oddělená média (film, fotografie, grafika i malba, zvuk) se prolínají. Jedno filmové políčko může obsahovat elementy z nesčetného množství fotobank a video archivů, databází textur i knihoven fontů, grafických prvků a vektorových tvarů, několik vrstev zvukového záznamu... Zkrátka může být naplňováno vizuálními i akustickými informacemi až do bodu úplného zahlcení. Naproti tomu může být pohyblivý obraz díky současným technologiím i rozkládán, vrstvy mohou být eliminovány, části obrazu  vymazávány. Video instalace Šest oken prezentuje jednotlivé oddělené složky obrazu. Hlavním záměrem při její realizaci bylo postupovat opačně, než tomu bývá při vzniku pohyblivého obrazu v kinematografii. Základ tvoří původní filmový obraz, nalezený materiál (found footage) který byl analyzován, zpětně rozkládán na původní vrstvy. První plán herecké akce je střídán vrstvou pozadí, následují efekty, které bývají umístěny v popředí či pozadí záběru a také vrstvy normálně neviditelné, masky a šum. Obrazové plány, které by v rychlé časové souslednosti filmového vyprávění zůstaly nepovšimnuty, jsou prezentovány vedle sebe v stále se opakujících smyčkách a jakoby ožívají vlastní výpovědní hodnotou. Videa jsou promítána na zavěšené plexisklové desky. Tato „okna“ odkazují k filmovému médiu, k jeho nejmenší časti, která se nazývá filmové okénko.  Asociují také transparentní vrstvy, které bývají při práci s pohyblivým obrazem kombinovány.  Zda se tak stane a jakým způsobem, je ponecháno na imaginaci diváka.

Projekt Šest oken byl prezentován společně se zvukovou instalací Jaroslava Šlaufa. Ta používá bílý šum, který reprezentuje maximální hodnoty zvukových informací, tedy plnou škálu zvukových frekvencí. Jako protipól používá autor nejjednodušší stavební kámen zvuku, jednoduchý hluboký tón. Pracuje s umístěním zdrojů zvuku tak, že je rozděluje do dvou mezních bodů v prostoru. Při pohybu v galerii vnímá divák prolínání těchto dvou zvukových prvků, jejichž poměr se mění v závislosti na jeho pozici.