Soutok

Tereza Severová si všímá stísněnosti, úzkosti a smutku nad vědomím právě probíhající klimatické krize v krajině, atmosféře i ve společnosti. Přestože chápe limity jednotlivce, má naléhavé nutkání vykročit z místa ustrnutí. Velké skutky vidí v malých krocích. V jejích pracích se stírají hranice těla a krajiny, které chápe jako dotyk či zkušenost. Formuluje svůj vztah s okolím jako korelaci svého vědomí, těla a osobního prostoru domova. Vztahuje se k místu, kde žije, krajině s bohatou geologickoupamětí a velkou pestrostí drobné květeny i zvířectva.S živlem vody pracovala už dříve, fluidita elementu ji zajímala i ve vztahu k potenciálu a fluiditě pohyblivého obrazu, v nedávné videoinstalaci se soustředila na oblaka jako proces a proměnu. Její poslední práce Soutok spojuje zájem o důvěrně známou krajinu a obecnou rovinu chápání vztahu současného člověka a přírody. Svůj pocit transformuje do nadčasové metafory, ve které rezonuje posthumanistické myšlení, s jistou ironií transformuje žánrovou idylu do současného komentáře. Úplněk nad řekou se stává nemilosrdným zrcadlem naší reality, záběry tkání a orgánů, které se v měsíční krajině promítají, odkazují k naší tělesnosti. Odrážejí v kolážové zkratce realitu, kterou proměňuje věda a biotechnologie. Spojuje univerzální s mikrosvětem. Autorka si uvědomuje důležitost zohledňování krajinného rázu, jeho ekologický potenciál, a snaží se protkat přírodní síly s kulturními. Soutok Vltavy a Berounky je momentálně diskutovanou lokalitou. Dodnes tu bylo záplavové území, prostředí nejasného smyslu, které autorku zajímá svou naprostou jedinečností, součtem krásných výjevů
i absurdních stop lidského působení. Mapuje území, které je momentálně ve fázi krajinářské a urbanistické transformace. Autorka se snaží složit obraz území včetně fyzického prožitku z tohoto místa.
Uvědomuje si subjektivitu i efemérnost své vize, a rozvine ji proto jako časosběrný projekt, který bude vyprávět o proměně krajiny jejího domova.

Z textu k výstavě Mariana Serranová