Ztráta paměti

Tereza Severová popisuje omezení lidské a organické paměti vzhledem k anorganické jako moment „všeobecné slepoty“, pasivního přijímání mediálních obsahů, které již neumíme spojit do srozumitelného celku (absence předmětu) a s vlastním životem. Intenzivně se díváme, ale nic nevidíme, dostáváme velké množství informací, ale neumíme je zpracovat. Narážíme na hranice, které dělí organickou a anorganickou paměť a které jsou zároveň hranicemi „lidskosti“. Video – fotografie také upozorňuje, že moment pozorování a dívání se není jenom základem kritické distance, ale také imerze a ztráty identity. Paradox nabývání a ztráty individuální identity ve světě saturovaném informacemi vidíme i v napětí mezi portrétní fotografií či spíše videem, které sloužily jako základ, a výslednou skupinovou „koláží“ davu. Není to rodinná fotografie, ale skoro „marketingový“ průzkum. Problém paměti a technologie vlastně vyostřuje otázku přirozeného a umělého, lidí a strojů, a konfrontují nás s možností evoluce, která učiní lidský druh zbytečným. Technologie se v nejlepším případě stávají naší druhou (a často lepší a dokonalejší) „přirozeností“, která má tuto kolektivní podobu. Proces a úskalí této nové evoluce řeší Tereza Severová pomocí spojení fotografie a videa, statického a dynamického obrazu, které manipuluje tak, aby výsledný obraz jevil známky obojího. Postavy jsou zároveň pohyblivé a „živé“ a můžeme sledovat jejich pohled, který něco hledá, zároveň ovšem velice statické a vytržené z jakéhokoli kontextu jako preparovaní motýli.

text: Denisa Kera